Čtenářův deník

Kytice čerpá z motivů lidových pověstí, pohádek, legend a písní. Úvodní báseň Kytice vypráví o smrti matky, které se zželelo dětí a svou duši vdechla do kvítku mateřídoušky. Cyklus balad zahajuje Poklad. Matka musí volit mezi pokladem a dítětem a napodruhé se rozhodne správně, pro dítě. Motivem básně Svatební košile je pověst, že si milý o půlnoci přijde pro svou milou a odvede ji k sobě do hrobu. Cestou milá zahodila modlicí knížky, růženec i křížek a nechala si pouze dvě košile. Myslela však stále na Boha, a tak byla v umrlčí komoře ušetřena smrti. V krátké baladě Polednice matka straší dítě polednicí, ta vskutku přijde a matka omdlí, přitom dítě zadusí. Zlatý kolovrat je pohádkou o zlu a dobru. Macecha zabije Dorničku, nevlastní dceru a vlastní dcera se stane královnou. Král odjel do boje. Zatím lesní stařeček vymění královně zlatý kolovrat, přeslici a kužel za části těla Dorničky a živou vodou ji obživne. Po návratu z boje uslyší král příst zlatý kolovrat o zločinu macechy a její dcery, nechá je zahubit vlky a vezme si za ženu Dorničku. Štědrý den (další báseň) vypráví o tom, jak Marie a Hana zkoumaly v rybníce svou budoucnost Předpověď´d se vyplnila, Hana se vdala a Marie umřela. V baladě Holoubek spáchá žena sebevraždu, protože neunese výčitky svědomí, že zabila manžela jedem. Podruhé se vdala, ale holoubek nad hrobem jí její zločin připomenul. V legendě Záhořovo lože jde poutník vstříc svému osudu. Jeho otec ho kvůli majetku upsal ďáblu. Potká obra (Lesní muž). Ten ho nezavraždí jako ostatní, ale musí mu slíbit, pokud se z pekla dostane, že mu vše povypráví. Docílil vrácení úpisu otce od ďábla teprve tehdy, když ďáblovi pohrozil Záhořovým ložem. Obr se též jmenuje hoř, zalekne se božího hněvu a prosí 90 let o odpuštění. Z obrova kyje vyrostla jabloň, jež nese zlaté jablka. Z poutníka se stal biskup. Když Záhoř promluvil k jinochovi, který biskupa doprovázel, tak biskup poznal, že Bůh jeho i Záhoře povolal k sobě. Proměnili se ve dvě holubice. Další balada nese název Vodník. Balada vypráví o tom, jak vodník si šil boty a šaty na svou svatbu. Matka po zlém snu nechtěla pustit dceru k jezeru, ale ta neposlechla a vodník se jí zmocnil. Měla s ním chlapečka, ale nebyla šťastná. Vymohla si návštěvu matky. Ta ji nechce pustit zpátky a vodník se pomstí tím, že položí rozseknutého chlapečka před dveře. V baladě Vrba žije žena pouze ve dne, v noci jako by byla mrtvá, protože duši má v bílé vrbě. Proto manžel vrbu setne, zároveň však jeho žena zemře. Mrtvá vrba mu šeptá, aby z jejího dřeva dal sirotkovi udělat kolébku a později píšťalku, kterou se bude matka s dítětem domlouvat. V baladě Lilie se panna po smrti promění v lilii. Pouze v noci je z ní zase dívka. To objeví pán, vezme si ji za ženu a mají spolu dítě. Musí však žit v komnatě bez slunečního světla. Když pán odjede do boje, jeho matka nechá komnatu pobořit a žena i s dítětem na světle zahynou. V baladě Dceřina kletba se chce dívka oběsit, protože zabila své nevlastní děťátko. Obviňuje také svého milence i svou matku, že ji neohlídali. Báseň Věštkyně, která knihu uzavírá, vypráví proroctví, např. O Přemyslu Oráči, Libuši, Bruncvíkovi a dalších známých mýtických i skutečných osobnostech. 

Děj se odehrává na dánském hradě Elsinoru v 17. století. Hamletův otec zemřel za podivuhodných okolností. Těsně po smrti se zjeví Hamletovi a prozradí mu, že byl zavražděn jeho bratrem Claudiem. Hamlet touží po pomstě, ale nechová se impulzivně a hledá důkazy o tvrzení otcova ducha (rozdíl oproti antické tragédii). Předstírá tedy šílenství, které je částečně také způsobeno ztrátou milovaného otce – Hamlet uvažuje o základních otázkách existence, smrti a života. Hamlet omylem zabije králova přisluhovače Polonia, otce své milované Ofelie, která žalem zešílí a utopí se. Je poslán do vyhnanství do Anglie, ale vrací se a rozhodne se pro pomstu. U hrobu Ofelie potkává jejího bratra Laerta, který touží postit smrt otce a sestry a vyzívá Hamleta na soubor. Při souboji je zabij jak Laert, král i Hamlet, ale i jeho matka – královna, která se omylem napije otráveného vína. Umírající Hamlet dal ještě souhlas norskému vojevůdci Fortinbrasovi, aby se stal králem dánským.

Toto slouží pouze jako ukázka, článek je zkopírován od www.mujctenarskydenik.cz

Tuto knihu bych označil jako divadelní scénář dramatu. Kniha je totiž dělena do tří jednání o zhruba třinácti výstupech. Také je děj líčen pouze pomocí přímé řeči s uvedenou postavou a další náležitosti scénáře nacházíme v popisu kulis či rozestavení postav na pódiu. Kniha dobou vzniku patří do období národního obrození /1847/.

Časově neurčitý děj této divadelní hry se odehrává převážně na českém venkově, který je částečně nahrazen cizí krajinou, kam se hlavní hrdina vydá do světa.

Mladý hudebník dudák Švanda je zamilovaný do Dorotky. Jejich věrné lásce brání Dorotčin otec Trnka, který dceru nechce chudému Švandovi provdat, dokud nebude mít dostatek peněz. Švanda se tedy rozhodne vyrazit do světa, kde si vydělá za hraní na dudy. Nebyl by ovšem tak úspěšný bez kouzelné moci, které do dud nepozorovaně foukly lesní víly. Nic netušící Švanda tak putuje do světa s úžasem, jak je jeho hraní oblíbené. Jeho úspěch přiláká studenta Vocilku, který chce využít možnosti dostat se k penězům a nabídne se jako pomocník /,,cekretář“/. Švandova obliba se dostane až do královského zámku, kam je poslán, aby svou hudbou rozveselil smutnou princeznu. To se mu podaří a princezna Zulika si jeho hru tak oblíbí, že si ho chce vzít za muže. Ten však stále myslí na Dorotku, která se za ním ze strachu vydala hned po smrti otce. Vzít situaci do svých rukou se rozhodne Vocilka. Zachce se mu podílu na královském bohatství, avšak s jeho pomocí končí spolu s Švandou a Dorotkou v Žaláři. Švandovi pomůže na svobodu jeho matka lesní víla, která ho brání před ostatními vílami. Tyto víly mu usilují o život a jediné co ho může zachránit je Dorotčina láska. Ta ho nakonec vysvobodí ze spárů duchů a víl. Švanda zahodí začarované dudy a oddá se už jen Dorotce.

Hlavní postavu zde tedy představuje muzikant Švanda. Je nám představen jako člověk, který dělá chyby a potřebuje tedy být často zachraňován a napravován. S takovým hrdinou se diváci snáze ztotožní. Ani jeho řemeslo dudáka není vybráno náhodně, dudák byl tehdy totiž brán jako symbol češství, zastává tedy v toto díle české tradice. To je zobrazeno ve hře roztržkou o Švandu mezi princeznou Zulikou, Vocilkou, lesními vílami a Dorotkou. Dorotka spolu s Švandou jako zástupci Čechů vítězí.

J. K. Tyl napsal dílo v době národního obrození jako divadelní hru právě proto, že divadlo chápal jako důležitý hybatel kultury a vzdělání pro široké veřejnosti. Češi v té době byli v pozicích nízkých měšťanů, které bylo tedy možné masově oslovit pouze v divadlo, což se ukázalo jako nejefektivnější.

Autor chtěl divadelní hrou divákům představit českou tradici venkova formou populárních pohádek a povídek. Chtěl v nich vyvolat hrdost na český původ a kulturu. Hlavně se ale snažil diváka pobavit, aby se mu divadelní hra líbila, tudíž i prostředí a atmosféra divadla, a častěji se do něj vracel. Touto cestou chtěl autor v české vrstvě budovat vztah k české kultuře.

V době vzniku mělo dílo význam právě v oslovení českých měšťanů pomocí divadla, kdežto v dnešní době zůstala už jen rekreační funkce a ukázka literatury období národního obrození.

Autor jako prostředek upoutání pozornosti použil prvky pohádky, pověstí a povídek /kouzelné dudy, víly,…/. Dále autor pracoval s humorem ve vtipných dialozích a časté jsou i hovorové výrazy. Dílo je dále výjimečné tím, že už obsahuje všechny náležitosti divadelního představení (tj. kulisy, kostýmy, zpěvy,…).

Knížka se mi velmi líbila, protože mi nabídla jednoduchý a zábavný děj, který byl zároveň poutavý a udržoval si spád. Rád jsem nahlédl do prostředí českého venkova a nedivím se tomu, že je dílo od doby vzniku takřka do dnes úspěšné.